Na úvod stručně „jídelní“ curriculum vitae: Od patnácti let jsem z etických důvodů vegetariánka (to už je víc než půl mého života). Během té doby jsem prodělala období různé „zdravovýživové“ intenzity, někdy jsem to „žrala“ víc, někdy míň – to většinou. Hodně jsem pekla z celozrnné mouky (tedy nikdy jsem nepekla hodně, ale vždy jen z CZ, jinou mouku jsem doma nemívala), ale sem tam nějaký smažáček v hospodě mi nedělal problém. A to raději nemluvím o jiných škodlivých látkách, silně poškozujících tělo.
Čas od času jsem si říkala, že když jsem vegetariánka z etických důvodů, tak bych z úplně stejných důvodů měla být veganka, ale nikdy se mi nepodařilo mléčné výrobky a vejce odbourat úplně. V minulých letech jsem se v rámci dlouhodobé přípravy na těhotenství snažila o nějaké detoxikační diety, taky jsem jeden čas držela každý týden jednodenní půsty, ale těch jsem pak nechala, protože jsem moc hubla, což jsem tedy vážně neměla zapotřebí. Pořád jsem ale hledala, co je vlastně to „správné“. Dost mě oslovovala i makrobiotika, vypadá to jako moc pěkně propracovaný systém, navíc se mi na tom líbila proměna stravy dle ročních období a zásada jíst místní plodiny (s tím jsem se nějak myšlenkově nepopasovala dodnes, ale na raw prostě z domácích zdrojů vyžít nedokážu 
). Ale stejně nejsem taková kuchařinka, aby mě bavilo trávit tolik času v kuchyni. Po porodu dcery (před rokem) šly všechny zásady pryč, čokoládu jsem jedla ve velkém, prostě úlet. No a pak to odněkud (ehmmm, hlavně od dgm) přišlo. O vitariánství jsem tedy věděla už dávno, poprvé jsem se s tím setkala hned na začátku 90. let, ale v takové té formě syrového čehokoliv (včetně mléčných výrobků a obilí), takže nějaké vzorové jídelníčky se snídaní z čerstvě pomleté teplou vodou zalité pšenice a obědem z máčené rýže mě teda opravdu neoslovily. 
Při dalším setkání jsem byla příliš ovlivněná sympatiemi k makrobiotice. No ale nějak to nakonec uzrálo. Neměla jsem to rozhodně tak, jako někteří zde – blesk z čistého nebe – „To je to, co celou dobu hledám!“:idea:. Naopak jsem se rozhodla se zdravou dávkou skepse k tomu přistoupit jako k experimentu na vlastním těle. Začala jsem někdy v říjnu, velmi pozvolna. Nejdřív jen ovocné snídaně a večerní salát s chlebem a pomazánkou. Pak se vloudilo nějaké to raw i do oběda (třeba rýže s rajčaty a mladou cibulkou) a pak to stále narůstalo. Původně jsem neplánovala rychlý přechod na raw, říkala jsem si, že zima je k tomu poměrně nevhodná a navíc jako kojící matka jsem nechtěla příliš radikálně měnit stravu. Takže jsem chtěla jen navýšit podíl ovozelu a na raw přejít na jaře, budu-li mít ještě chuť. Ale šlo to nějak rychleji. Takže teď už mám většinu dní 100% raw, ale jednou za několik dní si dám nějaký úlet (možná i proto, abych si dokázala, že nic NEMUSÍM), v lepším případě třeba nějakou zeleninovou polívku u rodičů, v horším chleba. Ale hlavu si z toho nedělám, stejně jedu rychleji, než jsem plánovala.Mám roční dceru, která toho moc nesní, hlavně ji pořád zajímá kojení, jídlu obvykle moc nedá. S příkrmy jsem začala úplně tradičně – vařená zelenina, rýže... Ale přešla jsem na raw i u ní, takže jí ovoce, zeleninu a začínám zavádět i ořechy a semínka. Zároveň ale vím, že už to nepůjde v naší vařácké rodině udržet dlouho a budu muset na raw rezignovat. Ona sama toho ještě moc nevyžaduje, ale nedávno, když jsem „povolila“ dát jí brambory, tak z nich byla nadšená. Takže mám představu, že se budu snažit, aby jedla co nejvíc raw, ostatní-vařené pokud možno „zdravě“... No snad půjde nějaký kompromis. A až bude mít víc rozumu, sama se rozhodne, co chce. Pečivo a maso ještě neměla.
Reakce okolí jsou vesměs negativní, navíc mi stále někdo předhazuje, jak jsem hubená (jsem teď cca 3 kg pod svou dlouhodobou normální váhou, ale ta byla nízká už tak; tolik co teď jsem měla naposledy na základní škole), jenže já hubnu od porodu kontinuálně a po změně stravy už jsem zhubla jen 1 kg. Sama sobě se moc nelíbím (lezoucí žebra jsou vidět i zezadu), ale myslím, že nepřiberu, dokud budu kojit. Cítím se ale dobře. Až překvapivě dobře na to, jak strašně málo spím (po nocích pracuju, pokud zrovna nevisím na internetových diskuzích – těch šílených časožroutech). Manžel – vařák a masožrout – nechápe, ale už si zvyká. Nejhorší je moje matka. Nemyslí to zle, je na ní vidět, že má o mě strach, ale dělá to fakt špatně. Už mě to moc nebaví poslouchat. Ale co se dá dělat, jen vytrvat a ukázat, že se takhle žít dá – a velmi příjemně! V což tedy doufám. I když samozřejmě občas mívám pochybnosti, jestli má něco takového vůbec cenu, jestli to není přílišné a zbytečné sebeomezování (ještě jsem nezapomněla, jak jsem měla některá jídla ráda - hmmm třeba taková dobrá pizza nebo mexická směs nebo zapečené brambory nebo některé polívky hmmmmmm).
Uvidím, co přinese budoucnost, ale mám pocit, že jsem se už příliš zadrápla a že i kdybych u vita nevytrvala, tak mi stejně zůstane ve stravě vysoký podíl raw. Je to prostě dobré a šťavnaté, mňam!
S vita jsem se seznámila asi v té době jako ty. Prošla si různé stravovací režimy, myslím, že experimenty na různých polích jsou součástí mého růstu, ale nakonec byla moudrost mého těla větší a přivedla mně zpátky k vita. Dneska už nepotřebuju nikomu nic dokazovat, protože každý, kdo mě zná delší dobu, vidí, že nyní prospívám nejlépe...Tak ti přeju hodně vyrovnanosti a děkuji ti za inspiraci v kuchyni pro mého partnera...
myslela jsem, že všichni lidé jedí jako já - popadnu 400g závin do ruky a koušu, dokud není 
a musím to furt hlídat a to hodně běhám a cvičím (vzniklo to hlavně proto, abych se nemusela omezovat v množství jídla)
... A ani nemluvím, jak jsem nepříjemná, když mám hlad ... První den půstu lepší se ke mě raději nepřibližovat na 2 metry...
šokuje mě, jak mi mluvíš z duše ... Od malička jsem k jídlu hrozně připoutaná ... Pamatuju si, když jsem chodili třeba s našima na návštěvy a na stole bylo třeba nějaké jídlo, celou dobu jsem se jen třásla a čekala, až mě hostitelé pobídnou ke konzumaci