tvx píše:spíš jsem nesmírně vděčnej že tady tohle téma vytvořilo velice zajímavé zamyšlení se nad tím okruhem problémů a ukázalo ze jak každý má ten svůj kousíček mozaiky a snaží se ho nezištně a s dětskou vervou přilepit ke kouskům ostatních jestli se nám to nepodaří složit.
A to je vážně krásný vidět v okolí tu snahu...
pozeram ze aj ked som par hodin pospal, tahate to tu dalej..
stesticko, pises ze si presvedceny ze tato debata je dopredu zbytocna lebo nikto z nas ti aj tak nemoze dat tu tvoju Velku odpoved, co mas zrejme pravdu, myslim ale ze tvoj problem nie je v tom ze cakas na nejaku odpoved, ale skor v tom ze si s kazdou myslienkou hned aj sam odpovedas, oddelil si sa od zbytku sveta a zijes vo svojej bublinke, a nevies z nej von, hovoris o hladani vysokych idealov pre ostatnych a sam radsej volis rezignovanu melancholiu pred zitim zivota aky vraj nam ostatnym chyba, lebo sme ho nezazili.
nepride ti to trochu ironicke?
myslim ze si v tej citlivosti po case uz jednoducho trochu precitlively. prilis dlho si sustredeny sam na seba ako sam seba chapes, tym ta predstava ale iba kazdym dnom posiluje, to ty ale samozrejme vies. tyka sa to ale iba nas ostatnych. pises o uvedomeni a jednote a pravde pre druhych, pre seba sameho ti ale pre dnes staci aspon ak zaspis s pocitom ze nic co si dnes stretol ta neovplyvnilo, nikto nedokazal narusit tvoje predstavy lebo su nad vsetky prizemne komentare ludi ktori nechapu lebo nezazili.
mozno keby si pozrel bez ocakavania co chces vidiet, mozno ta tvoja cihlicka neni ani strieborna ani zlata, mozno je standardna oranzova co sisi uz ani nevies kedy sam priviazal na nohu.
Stesticko,konecne jsi to krasne vysvetlil.Ale radeji to zastav,nez zase dostanes 85 rad co delat.Podle me tedy pokud hledas zlatou cihlicku,a hledas ji OPRAVDOVE,tak Te prece vubec nemusi zajimat jine,stribrne ci zelezne.A mam pocit ze v Tvem pripade spis ty zelezne,dle toho co jsi psal.
Vzdyt to vsechno vis.Tak co resit???
Ja mam to samy co Ty,ja jsem clovek kterej si snad ani nemuze najit partnerku aniz by zmenil hodne sebe a hledal hodne kompromisu,at uz v jidle,vire,ci zivotnim stylu.A proto jsem take prozil za poslednich 10 let jen dva roky ve vztahu,kde to byl prave ten ustup.Ale takhle tu cihlicku nenajdu.
Tak nam treba neni dano zit ve vztahu,z ruznych duvodu.
Jezis rikal ze jsou tri druhy lidi kteri jsou nezpusobili ke vztahu,ci snatku.
Jedni se tak narodili,druhymi je tak ucinili lide,a treti se tak rozhodli pro kralovstvi nebeske...a to je nase zlata cihlicka
Pak je vse v poradku,a neni co resit,ne?
A az tu cihlicku najdeme,tak take treba prijde slecna se zlatou cihlickou.ted chodi treba ty zelezne cihlicky,protoze ac touzici po zlate,treba si nosime uvnitr jen hromadu zelezneho srotu,ktere jsme v horsim pripade natreli pred sebou samymi zlatenkou,abychom se lepe oklamali...to bylo alespon pro me typicke,ale lepe jsem se tak citil.
Ted jsem rad za ten srot
Ale neboj,cihlicka bude.Tak pokud to mas fakt takhle,tak zensky neres.
And feel free
Štěstíčko, máš pěkně zamatlané brýle které ti znemožnňují vidět svět kolem sebe... a nebo jsem to hned v mém prvním příspěvku nějak špatně vysvětlil což by mě mrzelo. To ty vidíš jen kompromisy...
"Nezdar není hanbou, hanbou je strach z pokusu."
I.V.Mičurin
Ale o tom přesně TO JE.
Já taky nedělám kompromisy, já to tak CÍTÍM, neodtrhávám se od svých pocitů a nenakecávám si že jsem tak skvělý protože jsem si ty pocity zakázal. A ve značné části případů si pořád vesele cítím jak jsem podmíněný ale je to pro mě lepší než si nakecávat jak jsemkrásně nepodmíněný a jak se se mnou nic neděje.
Milovat dokážu kohokoli, nerozdšluju tonaženy,muže nebo děti.
"Nezdar není hanbou, hanbou je strach z pokusu."
I.V.Mičurin
Hm, pán plně odpoutaný se chce na někoho v něčem spoléhat a navíc pořád po něčem touží...
Už mě to nabaví, co jsem pro sebe z toho případu mohl vytěžit cítím že jsem už vytěžil.
Z plného srdce ti přeju ať se ti podaří to po čem toužíš....
"Nezdar není hanbou, hanbou je strach z pokusu."
I.V.Mičurin
štěstíčko píše: svobodné od zažívání citovosti a potřeb partnera, protože citovost a citové vazby mně od prvního vzplanutí jen ničí.
Noazaj je až fascinujúce, akí sme rôzni. A práve to je asi na živote to úžasné. To, čo jedného ničí, pre druhého je "stredom vesmíru". Ja by som si bez citovosti a bez citových väzieb pripadala ako bez duše. A to nielen väzieb k ľuďom, ale vlastne ku všetkému - zvieratám, rastlinám, starým fotografiám, na ktorých hladkám mojich drahých, ktorých tu už nemám a zhováram sa s nimi, cítim ich vôňu. Citovosť je pre mňa asi to naj, čo ma poháňa a dovoľuje mi rásť a vnímať i chápať druhých, pokúšať sa o to. Áno, niekedy je to zraňujúce, ale vnímam to ako školu - všetko, s čím sa stretnem, ma má čomusi naučiť.
No, nechcem "filozofovať", len mi je Štěstíčka trošku ľúto. Bez citovosti by som bola skôr neštěstíčko. Prečo neskúsiť nebrániť sa tomu, čo k nám má prísť a nechať všetko jednoducho plynúť. A vložiť tam myšlienku, že majú prísť a stretnúť nás pekné veci, milí ľudia... Myšlienka má obrovskú silu.
štěstíčko píše: Nyní už chápu proč má nejlepší přítelkyně nechtěla mít děti... věděla jaký svět je... a proto jsme si v tomhle pohledu na svět a na lásku velice dobře rozuměli. Takže z mého pohledu mělo její srdce mnohem větší odpovědnost v tom směru, aby JEJÍ děti nepoználi nikdy žádnou strast, než někdo kdo to pro radost svou riskuje a zakládá rodinu.
Štěstíčko, myslíš, že nepoznať nikdy žiadnu strasť je to, o čo tu vlastne ide? Je to cieľom našej pozemskej púte? Som šťastná, že mám deti a nemyslím, že by som ich mala, keby nechceli ku mne prísť a nechceli sa nám narodiť. Som vďačná, že sa rozhodli narodiť práve mne a môjmu mužovi.
Kdosi rekl:
"Absolvoval jsem stovky takovych rozhovoru, ale vetsinou nikam nevedly. Nakonec v podstate ustaly, nebot tito lide se neptaji tak, aby se neco dozvedeli. Z jakehosi zvlastniho duvodu se ptaji spise proto, aby se mohli hadat a utvrzovat ve svych zdanlivych pravdach, protoze si jimi sami nejsou jisti a maji strach z toho, ze by na nich museli neco menit.
Stesticko,proc bys nemohl byt tim "vyvolenym"?ono je to zvlastni slovo diky televizi a vsem blbostem o vyvolenych na same super veci,ale tady mezi temi miliardami lidi bez zajmu o Boha musi byt take ti vyvoleni,kteri davaji prednost Bohu pred svetem.A kdo to alespon trosku tak ma,tak je vyvolen k hledani Kralovstvi nebeskeho.
Ja alespon verim tomu ze i jen touha je darem,a neni dana kazdemu,jinak by to tu vypadalo jinak.
Jenze se obavam ze ta cesta tam neni o tom rozpousteni neprijemnych pocitu a odpoutavani se a neciteni,ale naopak,prozit si naplno ten nas kriz,objimat ho a milovat,nechat se zranovat,dobrovolne si nechat ve vztazich ublizovat,aniz bych reagoval negativne,a potom takoveho zraneneho cloveka Buh ihned uzdravuje,a jde hodne do hloubky.Beres tim na sebe hrich toho druheho,z lasky.Kdyz reaguji,nebo se trapim,nekde se to zase casem projevi a uzdraveni neprijde.
Tohle je velmi tezka cesta,a je opravdu jen pro silne natury,a proto je to cesta Jezise.Blazniva samozrejme.ale ma to hloubku a reseni vsech potizi.ne utekem pred krizem,ale jeho prijetim,a plnym prozitim.
Ten nas tolik neboli,bohuzel na nem budeme mnohem dele nez par hodin.
Tak to byl jen jiny pohled na vec,na to prozivani neprijemnych citu.verim ze to je nejlepsi reseni,a velmi lidske.No,ja bych se to jednou rad naucil.ale alespon to vim,a muzu zacit.u tech blizkych to je nejtezsi.
"Jako bych četl sám svůj závěr toho, proč jsem se přestal zajímat o společnost."
No dyť jo, já se o tebe taky nezajímám, jednoho už jsem zajala a to mi vcelku stačí Jen je mi s podivem, proč se lidi, co hlásají tenhle americký budhismus snaží ostatním vymluvit do hlavy díru, když se o ně tak nezajímají.
Myslim ze laska je mnohem vic o respektovani odlisnosti nez o podobnosti. Svym zpusobem na to opravdu musi byt clovek odpoutany od toho druheho. Ne lhostejny, ale jaksi nad veci, nenechat se tim rozhazet kdyz zrovna milovany ma den blbec a leze z nej vselicos.
Ono hledani dokonaleho protejsku vzdycky konci fiaskem. Uz to je zazrak, kdyz najdes nekoho kdo te vnima a ma rad takoveho jaky jsi, aniz by si nasazoval ruzove bryle.
„Toto všechno měl Adam?“
„Ano, měl! Proto jeho mysl letěla rychle. Za relativně krátkou dobu dokázal všemu dát předurčení. Sto osmnáct let uběhlo jako jeden den.“
„Sto osmnáct let – do tak vysokého věku žil Adam sám?“
„Sám, v uchvacující zajímavé práci žil první člověk – Adam. Jeho sto osmnáct let mu nepřineslo stáří, ale rozkvět.“
„Ve sto osmnácti letech člověk stárne, dokonce se považuje za dlouhověkého, přemáhají ho různé nemoci a choroby.“
„Toto je teď, Vladimíre, ale tehdy se nemoci člověka nedotýkaly. Životnost každé buňky byla delší, ale i když se buňka unavovala, bylo jí dáno odumřít, tak okamžitě místo ní vznikala nová, plná energie. Lidské tělo mohlo žít tolik let, kolik si přály Duch a Duše.“
„Tak to vypadá tak, že dnešní člověk sám nechce žít déle?“
„Svými činy každou vteřinu zkracuje svůj věk a smrt pro sebe vymyslel sám člověk.“
„Jak to vymyslel? Vždyť přichází sama. Proti vůli.“
„Když kouříš nebo požíváš alkohol, když vjíždíš do města, nasycujícího vzduch smradem spálenin, když konzumuješ umrtvené jídlo a zlobou požíráš sám sebe, tak řekni, Vladimíre, kdo jiný než ty sám přibližuješ svou smrt?“
„Teď pro všechny nastal takový život.“
„Člověk je volný. Každý sám buduje svůj život a každou vteřinou určuje svůj věk.“
„A co, tehdy, no…, tam, v ráji neexistovaly problémy?“
„Problémy, i když se objevovaly, tak se řešily ne jako újma, ale dokonalost života potvrzovaly.“
PRVNÍ SETKÁNÍ
„Jednou, ve svých sto osmnácti letech, se Adam vzbudil za ranního úsvitu, ale jaro v něm nevyvolalo nadšení. A nevstal vstříc slunečním paprskům jako obvykle.
V listoví nad ním zvonivě zpíval slavík. Adam se otočil opačným směrem od zpěvu ptáka.
Před zrakem, se zatajeným chvěním, jaro zaplňovalo prostor, zurčením vody řeka zvala k sobě Adama, dováděly nad ním vlaštovky. Oblaka měnila podivné obrazy. Něžnější aróma bylin, květin, stromů a keřů se snažilo jej obejmout. O, jak se tehdy Bůh podivil! Mezi jarní velkolepostí pozemských výtvorů, pod nebeskou modří Jeho syn-člověk byl smutný. Jeho milované dítě nepřebývalo v radosti, ale v zármutku. Co pro milujícího Otce může být smutnější než tento obraz?
Množství božských energií, jež odpočívaly sto osmnáct let od stvoření, se okamžitě dalo do pohybu. Celý vesmír znehybňoval. V aureole energie Lásky zářilo takové zrychlení, dříve nevídané, že všechno existující chápalo: Bůh zamýšlí nové tvoření. Ale co ještě lze vytvořit po tom, co se tvořilo na vrcholu nadšení? Tehdy to ještě nikdo nechápal. A rychlost Boží mysli narůstala. Energie Lásky mu šeptala:
,Opět jsi všechno uvedl do nadšeného pohybu. Energie ožehují tvé vesmírné prostory. Jak to, že sám nevybuchuješ a nehoříš v takovém zápalu? Kam míříš? K čemu? Já už tebou nezářím. Podívej, můj Bože, já tebou hořím, proměňuji planety v hvězdy. Zastav se, všechno lepší už jsi stvořil, u tvého syna zmizí smutek. Zastav se, o Bože!..‘
Úpěnlivé prosby Lásky Bůh neslyšel. A výsměchy vesmírných bytostí nevnímal. Jako mladý a vášnivý sochař pokračoval v zrychlení všech energií. A najednou po celém nezměrném vesmíru zazářilo, jako hvězda nevídané krásy, a všechno existující vydechlo údivem, i sám Bůh zašeptal nadšeně:
,Dívej se, vesmíre! Dívej! Mezi pozemskými výtvory stojí má dcera. Jak dokonalé a překrásné jsou její rysy. Bude důstojná mého syna. Neexistuje dokonalejší výtvor než ona. V ní je obraz a podoba má a všechny vaše částečky, tak si ji zamilujte, zamilujte si ji!
On a ona! Můj syn a dcera má přinesou radost všemu existujícímu! A na všech úrovních bytí vystaví překrásné vesmírné světy!‘
Trávou, umytou rosou, šla z pahorku svátečním dnem v paprscích úsvitu k Adamovi děva. Graciózní chůze, ladná postava, plavné a něžné křivky těla, v odstínech pokožky – světlo Božího úsvitu. Stále blíž a blíž. Tady je! Před Adamem, ležícím na trávě, stanula děva.
Větřík upravil zlaté pramínky, odhaluje čelo. Vesmír zatajil svůj dech. O, jak je překrásný její vzhled – tvého výtvoru, Bože!
Adam, ležící na trávě, pouze pohlédl na vedle stojící děvu, lehce zívl a otočil se, zavřel oči.
Všechny vesmírné bytosti tehdy uslyšely, ale ne slova, uslyšely, jak ve svých myšlenkách mdle uvažoval Adam o novém stvoření Boha: ,A je to tady, přiblížil se ještě jeden nový tvor. Nic nového v něm není, pouze se mi podobá. Kolenní klouby u koňů jsou více pružné a pevnější. Leopard má kůži zářivější, veselejší. A k tomu se ještě přiblížil bez pozvání, a já jsem dnes chtěl dát nové předurčení mravencům.‘
Eva chvilku stála blízko Adama, pak šla k říční zátoce, usedla na břehu u křoví a v ztichlé vodě prohlížela svůj odraz.
A začaly reptat vesmírné bytosti, jejich mysli se spojily vjedno: ,Dvě dokonalosti nedokázaly ocenit jedna druhou. V Božích tvorech dokonalost není.‘
Pouze energie Lásky, jediná ve vesmírném reptání, se snažila sebou ochránit Tvůrce. Její záření Boha obklopovalo. Všichni věděli, že energie Lásky nikdy do ničeho nemluvila. Vždy, neviditelná a mlčenlivá, v nevídaných prostorech bloudila. Proč ale teď, celá beze zbytku tak zazářila kolem Boha? Nevnímajíc vesmírné reptání, pouze Jeho jediného ohřívala svým zářením a utěšovala:
,Odpočiň si, velký Tvůrce, a přiveď svého syna k rozumu. Dokážeš napravit jakýkoliv ze svých překrásných výtvorů.‘
Slova odpovědi uslyšel celý vesmír a skrz ně poznal moudrost a velikost Boha:
,Můj syn je obraz a podoba má. Jsou v něm částečky všech vesmírných energií. Je alfa a omega. Je stvoření! A budoucna uskutečnění! Ode dneška a ve všem budoucím ani mně ani nikomu jinému nebude dáno bez jeho přání měnit jeho osud. Všechno, co si bude přát sám – bude mu dáno. Ne v pomíjivosti pomyšlené – realizuje se. Nesklonil se můj syn při pohledu na dokonalost těla děvy. Neudivila ho, k překvapení celého vesmíru. Ještě si syn můj neuvědomil, co svými city pocítil. První pocítil, že mu něco chybí. A že děva – nové stvoření stojící před ním – nevlastní to. Syn můj! Syn můj svými city pociťuje celý vesmír, ví všechno, co vlastní vesmír.‘
Celý vesmír zaplnila otázka:
,Copak může chybět tomu, v kom jsou všechny naše energie a všechny energie tvé?‘
A Bůh všem odpověděl:
,Energie Lásky.‘
A zaplanula energie Lásky:
,Ale já jsem jediná, a Tvá. Tebou jediným zářím.‘
,Ano! Jsi jediná, má Lásko,‘ zazněla slova Boží odpovědi. ,Tvé zářící světlo svítí a laská, má Lásko. Jsi nadšení. Jsi schopna všechno zrychlovat, zostřuješ pocity a také jsi vyrovnaný klid, má Lásko. Prosím tě, spusť se na Zem celá beze zbytku. Sebou, energií velké blaženosti zahal je, mé děti.‘
Dialog loučení Boha a Lásky ozvučil začátek vší pozemské lásky.
,Můj bože,‘ vzývala Láska Tvůrce. ‚Když odejdu, tak zůstaneš sám, navždy neviditelný, nebudeš viditelný na žádné z existujících úrovní bytí.‘
,Můj syn a dcera má ať ode dneška září v navi, javi*, pravi*.‘
,Můj Bože, kolem Tebe se vytvoří vakuum. A nikdy do Tvé duše nepronikne životadárné teplo. Bez tohoto tepla Duše zchladne.‘
,Nejen mně, ale i všemu existujícímu ať toto teplo září ze Země. Dění synů mých a dcer jej znásobí. A celá Země teplem svítící Lásky v prostoru zazáří. Všichni budou cítit blahodárné světlo Země, ohřejí se jím všechny energie mé.‘
,Můj Bože, před tvým synem a dcerou je otevřeno množství různých cest. Mají v sobě energie všech úrovní bytí. A jestli alespoň jedna bude převládat, povede je nesprávnou cestou, co budeš moci udělat Ty, který jsi všechno odevzdal a vidíš, jak taje, slábne energie, jdoucí ze Země. Který jsi všechno odevzdal a vidíš, jak na Zemi nad vším převládají energie ničení. Tvé výtvory se pokrývají mrtvým škraloupem. Tvá tráva je zaházena kameny. Co tehdy uděláš, Ty, který jsi odevzdal všechnu svobodu synovi svému?‘
‚Mezi kameny opět dokážu prorazit stebélkem trávy, na nedotčené malinké loučce otevřu lístečky květinky. Mé pozemské dcery a synové si dokáží uvědomit své předurčení.‘
,Můj Bože, když odejdu, tak budeš neviditelný všemu.
jav – skutečnost, viditelný svět
prav – zákony, podle kterých funguje jav a nav
Může se stát, že bytosti různých energií najednou budou mluvit prostřednictvím lidí jménem Tvým. Lidé se budou snažit podvolit si jeden druhého. Tebe traktujíce ve svůj prospěch, začnou říkat: „Mluvím v zájmu Boha, byl jsem vyvolený ze všech, všichni mě poslouchejte.“ Co potom budeš dělat?‘
,V nadcházející den se objevím jako červánek. Paprsek sluníčka, laskající všechny pozemské výtvory bez výjimky, mým dcerám a synům pomůže pochopit, že každý sám, svou Duší může mluvit s Duší mou.‘
,Můj Bože, jich bude hodně a Ty jsi sám. A všechny vesmírné bytosti budou toužit ovládnout lidskou Duši. Aby prostřednictvím člověka vyvýšily se nade vším pouze svou energií. A syn tvůj, zbloudilý, se k nim začne modlit.‘
‚Velké množství příčin, vedoucích do slepé uličky, nikam, je hlavní překážka – bude zábranou všemu, co nese lež. Snaha k uvědomění Pravdy je u mých dcer a synů. Lež vždy má své meze, ale bezmezná je Pravda – ona jediná se vždy bude nacházet v uvědomělosti Duše mých synů a dcer!‘
‚O, můj Bože. Nikdo a nic se nemůže vzepřít letu Tvé mysli a touhám Tvým. Jsou překrásné! Za nimi půjdu z vlastní vůle. Ohřeji Tvé děti zářením a věčně jim budu sloužit. Tebou darované nadšení jim pomůže stvořit své výtvory. Pouze o jedno žádám Tě, můj Bože. Dovol nechat u Tebe alespoň jednu jiskřičku Lásky.
Když budeš muset přebývat v temnu, když kolem Tebe bude pouze vakuum, zapomnění a světlo Země zeslábne, ať jiskra, alespoň jedna jiskřička mé Lásky svým míháním září Tobě.‘
Kdyby se člověk, dnes žijící, mohl podívat na nebe a uvidět, co bylo nad Zemí tehdy, jeho zraku by se ukázalo velké vidění. Vesmírné světlo – energie Lásky – se shlukla v kometu, pospíchala k Zemi a ozařovala na své cestě ještě neživá tělesa planet a zapalovala hvězdy nad Zemí. K Zemi! Stále blíž a blíž. Tady je… Najednou, skoro u Země, se záření Lásky zastavilo a zachvělo se. V dáli, mezi hořícími hvězdami, jedna nejmenší hvězdička se zdála být živá. Pospíchala za zářením Lásky k Zemi. A Láska pochopila: poslední její jiskřička od Boha také namířila za ní k Zemi.
‚Můj Bože,“ šeptalo záření Lásky, „ale proč? Nemám vysvětlení. Ale proč? Ani jednu mou jiskřičku jsi nenechal vedle sebe?‘
Slovům Lásky z vesmírné tmy, již nikým neviditelný a ještě nikým nepochopený, Bůh odpověděl. Zazněla jeho božská slova:
‚Nechat sobě - znamená nedodat jim, dcerám a synům mým.‘
‚Můj Bože!..‘
‚O, jak jsi překrásná, Lásko, i jednou jiskřičkou.‘
‚Můj Bože!..‘
‚Pospíchej, Lásko má, pospíchej, neuvažuj. Se svou poslední jiskřičkou pospíchej a všechny mé dcery a syny ohřej.‘
Vesmírná energie Lásky objala pozemské lidi. Celá, do poslední jiskřičky. Bylo v ní všechno. A v celém nezměrném vesmíru, na všech existujících úrovních bytí současně, stanul člověk silnější než všechny bytosti.“
KDYŽ LÁSKA
„Adam ležel mezi vonícími květinami na trávě. Dřímal ve stínu stromu. Mysl tekla liknavě. A najednou vzpomínka jej objala nevědomou vlnou tepla, nějakou silou teplo zrychlovalo všechny myšlenky: ‚Úplně nedávno přede mnou stál nový tvor. Podobal se mi, ale byla v něm také nějaká odlišnost, ale jaká, v čem? A kde je teď? O, jak se mi chce opět uvidět nového tvora! Chci ho opět vidět, ale proč?‘
Rychle vstal z trávy, rozhlédl se kolem. Vzplanula myšlenka: ‚Copak se najednou stalo? Stejné nebe a ptáci, tráva, stromy a keře. Všechno je stejné, ale něco je jiného, na všechno se dívám jinak. Ještě překrásnější jsou všichni pozemští tvorové, vůně, vzduch a světlo.‘
Zrodilo se v Adamových ústech slovo, Adam vykřikl, aby to všichni slyšeli: ‚Já také odpovídám láskou!‘
Nová vlna tepla ze strany řeky hned objala celé tělo. Otočil se směrem k teplu - před ním zářil nový tvor. Logika opustila myšlenky, duše se kochala viděným, když Adam najednou uviděl: na břehu u říční zátoky tiše seděla děva, jenže se nedívala na čistou vodu, ale na něj, odhodivše prameny zlatých vlasů. Laskala ho svým úsměvem, jako by na něj čekala celou věčnost.
Přiblížil se k ní. Když se dívali jeden na druhého, Adam si pomyslel: ‚Nikdo nemá překrásnější oči než ona,‘ a nahlas řekl:
‚Sedíš u vody. Voda je příjemná. Chceš, abychom se vykoupali v řece?‘
‚Chci.‘
‚Pak ti ukážu tvory, chceš?‘
‚Chci.‘
‚Dal jsem jim všem jejich předurčení. Přikážu jim, aby sloužili i tobě. A chceš-li, stvořím nového tvora.‘
‚Chci.‘
Koupali se v řece, běhali po louce. O, jak zvonivě se smála děva, když rozveselený Adam vylezl na slona a předváděl jí nějaký tanec a říkal děvě Evo!
Den se blížil k západu, dva lidé stáli mezi velkolepostí pozemského bytí, kochali se barvami, vůněmi a zvuky. Zamlklá Eva se tiše dívala, jak se stmívalo. Okvětní lístky se skládaly do poupátek. Ve tmě se ztrácely překrásné denní obrazy.
‚Nebuď smutná,“ již sebejistě řekl Adam, „teď přijde noční tma. Je potřebná, pro odpočinek, ale ať přichází kolikrát chce, den se vždy vrací.‘
‚Bude to stejný den, nebo nový?‘ zeptala se Eva.
‚Den se vrátí takový, jakým ho budeš chtít.‘
‚Komu je podřízen každý den?‘
‚Je podřízen mně.‘
‚A ty jsi podřízený komu?‘
‚Nikomu.‘
‚Odkud jsi?‘
‚Jsem z touhy.‘
‚A všechno kolem, laskající vzor, je odkud?‘
‚Také se objevilo z touhy, je stvořené pro mě.‘
‚A kdepak je ten, jehož sen je tak překrásný?‘
‚Často bývá poblíž, jenomže obyčejný pohled ho nevidí. Ale stejně je s ním dobře. Říká si Bůh, můj otec, přítel. Nikdy nevyrušuje, všechno odevzdává mně. Také mu chci něco dát, ale zatím nevím co.‘
‚Takže já také jsem jeho výtvor. Stejně jako ty chci také být mu vděčná. Zvát ho přítelem, Bohem a otcem svým. Možná, že společně s tebou vyřešíme, na jaké naše činy čeká náš otec?‘
‚Slyšel jsem, jak říkal, co může přinést radost všemu.‘
‚Všemu? Znamená to i jemu?‘
‚Ano, znamená to i jemu.‘
‚Pověz mi, co si přeje.‘
‚Společné tvoření a radost pro všechny z jeho pozorování.‘
‚Co může přinést radost všem?‘
‚Narození.‘
‚Narození? Všechno překrásné je zrozeno.‘
‚Často před spánkem přemýšlím o neobyčejném a překrásném stvoření. Začátkem dne odchází sen a vidím, že se zatím nic nevymyslelo. Všechno překrásné je již stvořeno a je viditelné za denního světla.‘
‚Pojď, popřemýšlíme společně.‘
‚Také se mi chtělo být před spánkem vedle tebe, poslouchat tvé dýchání, pociťovat teplo, přemýšlet společně o stvoření.‘
Před spánkem v touhách o překrásném stvoření objímaly se myšlenky v záchvěvu něžných citů, snažení splývaly vjedno. Materiální těla dvou odrážela pomyšlené.“
NAROZENÍ
Den se vracel, opět noc přicházela. Jednou, za rozkvětu dne, když Adam si prohlížel tygří mládě a přemýšlel, tiše se k němu přiblížila Eva, přisedla vedle něj, vzala ho za ruku a položila ji na své břicho.
„Pociť tady, uvnitř mě, žije můj a zároveň i nový tvor. Cítíš, Adame, jak se hýbe mé rušné stvoření?“
„Ano, cítím. Zdá se mi, že chce ke mně?“
„K tobě? Samozřejmě! Je mé, ale také tvé! Tolik se mi chce uvidět naše stvoření.“
Ne v trápení, ale ve velkém ohromení rodila Eva.
Zapomenuv na všechno okolí, nepociťuje sebe, díval se Adam a chvěl se nedočkavostí. Eva rodila nové, společné stvoření.
Malinké klubko, celé mokré, bezmocně leželo na trávě. Složené nožičky, zavřené oči. Adam se díval neodpoutávaje pohled, jak zahýbalo svou ručičkou, otevřelo pusinku a vdechlo. Adam se bál mrknout, aby nevynechal nejmenší pohyb. Neznámé pocity zaplňovaly všechno uvnitř, kolem. Nemohl zůstat na místě, poskočil a najednou se dal do běhu.
Ve velkém jasu, podél břehu řeky, horem-pádem, neznámo kam, běžel Adam. Zastavil se. V hrudi se šířilo a stále zvětšovalo něco překrásného, nevědomého. A všechno kolem!.. Větřík nejen šustil listím keřů, ale zpíval, přebíraje listoví a lístečky květin. Oblaka v nebi nejen plula – vytvářela okouzlující tanec. Jiskřila se, usmívala se a rychleji tekla voda. No to je ale! Řeka! Řeka, odrážejíc oblaka, nově se před zrakem vlnila. A radostné štěbetání ptáků v nebi! A v trávě jásající cvrkání! Všechno splývalo v jediné znění něžné, velkolepé hudby překrásného vesmíru.
Adam se co nejvíce nadechl a ze všech sil zakřičel. Jeho křik nebyl zvířecí, byl neobyčejný, zazníval něžnějšími zvuky. Všechno okolí zmlklo. Poprvé vesmír slyšel, jak jásavě zpíval člověk na Zemi stojící! Zpíval člověk! A všechno, co dříve v galaxiích znělo, teď zmlklo. Zpíval člověk! A celý vesmír, poslouchaje píseň štěstí, si uvědomil: v žádné galaxii neexistuje struna, která by byla schopna vydat lepší zvuk, než je zvuk písně lidské duše.
Ale píseň jásání nedokázala zmenšit přebytek citů. Adam uviděl lva a vrhl se k němu. Svalil ho na zem jako koťátko, se smíchem ho začal krákat za hřívu, pak poskočil, gestem vyzval lva a dal se do běhu. Lev mu sotva stačil a lvíčata s lvicí úplně zaostávaly. Nejrychleji běžel Adam, mával rukama a cestou zval za sebou všechna zvířata. Myslel si, že jeho stvoření dokáže přinést radost všem.
A opět je před ním malinké klubko. Jeho výtvor! Olíznuté vlčím jazykem a teplým větříkem polaskané malinké živé klubko.
Nemluvně ještě neotvíralo oči – spalo. Všechna zvířata, jež přiběhla s Adamem, si před ním v blaženosti lehla na zem.
‚To je ale!‘ vzkřikl nadšeně Adam. ‚Z mého stvoření vychází světlo, podobné mému. A možná, že je silnější než mé, když se dokonce se mnou děje něco neobyčejného. Všechna zvířata před ním padla v blaženosti. Tolik jsem to chtěl! Dokázal jsem to! Stvořil jsem! Stvořil jsem překrásného živého tvora. Všichni! Všichni se na něj podívejte.‘
Adam přelétl pohledem všechno kolem a najednou se zastavil, jeho pohled strnul. Zastavil se na Evě.
Seděla na trávě sama, lehce unaveným pohledem laskala najednou strnulého, zmlklého Adama. A s novou silou zazářila Láska neviditelnou něhou uvnitř a kolem Adama. A najednou… O, jak se zachvěla vesmírná Láska, když najednou Adam přiběhl k překrásné děvě-matce, když před ní klekl, dotýkal se zlatých pramenů jejích vlasů, rtů a prsou, naplněných mlékem. A výkřik ztlumil v něžné šeptání, když se slovy snažil vyjádřit nadšení:
‚Eva! Má Eva! Má žena! Jsi schopna realizovat touhy?!‘
A na to… Trochu unavený a něžný tichý hlas mu odpověděl:
‚Ano, jsem žena, tvá žena. Uvedu do života všechno, na co dokážeš pomyslet!‘
‚Ano! Ve dvou! Spolu! Teď je mi to jasné! Spolu! Jsme jako On! Jsme schopní uvádět do života touhy! Podívej se! Slyšíš nás, náš Otče?‘
Ale poprvé Adam neuslyšel odpověď. Udivený vyskočil a vzkřikl:
‚Kde jsi, můj Otče?! Podívej se na dílo mé! Jsou dokonalí, nevídaní pozemští tvorové Tví. Všechno je překrásné: stromy, tráva, keře a oblaka tvá. Ale je něco překrásnějšího než tvary květiny, podívej! Mé dílo mi přineslo větší radost než všechno, co jsi stvořil touhou. Mlčíš. Nechceš se na něj dívat? Ale je nejlepší! Mé stvoření se mi líbí nejvíc. Co je to s Tebou? Nechceš se na něj podívat?‘
Podíval se Adam na nemluvně. Nad vzbudivším se tělíčkem děťátka vzduch byl více modrý než obvykle i větřík nic nerozevlával, jenom někdo neviditelný nad rty děťátka ohýbal slaboučký stonek, skláněje květinu. A tři něžná zrnka květinového pylu se dotkla rtů děťátka. Ono – novorozeně – zamlaskalo pusinkou, blaženě vzdechlo, ručičkou i nožičkou zahýbalo a opět usnulo. Adam pochopil, že zatím, co on jásal, Bůh děťátko zahrnoval láskou, a právě proto mlčel.
A vzkřikl Adam:
‚Takže Ty jsi pomáhal! Takže jsi byl nablízku a stvoření jsi uznal?‘
A uslyšel tichou odpověď Otce:
‚Ne tak hlučně, Adame, svým jásotem vzbudíš dítě.‘
‚Takže sis, můj Otče, zamiloval, stejně jako mě, i mé stvoření? Nebo ho miluješ více než mě? Když ano, tak proč? Vysvětli! Vždyť není Tvé.‘
‚Láska, můj synu, má pokračování; v novém stvoření – pokračování tvé.‘
‚Takže já jsem tady a současně i v něm? Je v něm i Eva?‘
‚Ano, můj synu, vaše stvoření je ve všem podobné vám, nejen tělem. Duch a duše, spojující se v něm, rodí něco nového. A vaše snahy se prodlouží a mnohokrát zesílí radostné pocity.´
‚Copak nás bude mnoho?´
‚Zaplníš sebou celou zem. Všechno pochopíš citem a pak v jiných galaxiích tvá touha stvoří ještě překrásnější svět.´
‚Kde je kraj vesmíru? Co budu dělat, když k němu přijdu? Když všechno sebou zaplním, stvořím pomyšlené?´
‚Můj synu, vesmír sebou představuje mysl, z ní se zrodila touha, částečně je viditelná v hmotě. Když se přiblížíš ke kraji všeho, nový začátek a pokračování otevře tvá mysl. Z ničeho vznikne nové překrásné zrození tebe, odrážejíc sebou snažení, duši a touhu tvou. Můj synu, jsi nekonečný, věčný, v tobě jsou tvé tvořící touhy.´
‚Otče, jak je mi vždycky dobře, když mluvíš. Když jsi nablízku, tak Tě chci obejmout. Ale jsi neviditelný. Proč?‘
‚Můj synu, když má toužení o tobě přijímaly do sebe vesmírné energie, nestíhal jsem myslet na sebe. Mé touhy a myšlenky tvořily pouze tebe, netvořily můj viditelný vzhled. Ale existují mé viditelné výtvory, pociťuj, nerozebírej je. Rozebrat je pouze rozumem nedokáže nikdo v celém vesmíru.‘
‚Otče, je mi dobře, když mluvíš. Když jsi vedle – všechno je vedle mě. Když se octnu na jiném konci vesmíru, když pocítím v duši pochybnost nebo nepochopení, řekni mi, jak tě mám najít? Kde budeš v této době?‘
‚V tobě a vedle tebe. V tobě je všechno, můj synu, jsi vládce všech vesmírných energií. Všechny vesmírné protiklady jsem vyvážil v tobě, právě tím sebou představuješ to nové. Nedovol žádné z nich převládat v sobě. Tehdy i já budu v tobě.‘
‚Ve mně?‘
‚V tobě a vedle tebe. Ve tvém výtvoru jsi ty a Eva. V tobě je částečka má, a tak i ve tvém stvoření jsem Já.‘
‚Jsem tvůj syn, a kdo bude pro tebe nové stvoření?‘
‚Opět ty.‘
‚Koho budeš milovat více: mě, který jsem teď, nebo mě, narozeného znovu a znovu?‘
‚Láska je jedna, v každém novém vtělení a touze je více naděje.‘
‚Jak jsi moudrý, Otče, tolik tě chci obejmout!‘
‚Dívej se kolem. Viditelné výtvory jsou mé materializované myšlenky a touhy. Svou materiální úrovní bytí vždy můžeš s nimi komunikovat.‘
‚Miluji je, jako Tebe, Otče. Miluji také Evu a své nové stvoření. Kolem je Láska, chci být v ní věčně.‘
‚Můj synu, pouze v Prostoru Lásky budeš věčně žít.‘
Plynuly roky, lze tak říci, ale vždyť čas je pojem podmínečný. Plynuly roky, ale nač počítat? Smrt člověk dlouho nemohl v sobě poznat. A to znamená, že smrt tehdy ani nemohla existovat.“
...
trepac ak sa ta dotknem, pride mi to ale fakt ako keby si po prvej hodine fyziky otvoril teoriu relativity a zacal z nej citat od 340-tej strany.
myslis ze mas na vsetko odpoved, pises sem ze vsetci mame na ociach dioptrie desiatky a pritom sam nedovidis dalej ako na koniec vlastneho nosa.
cokolvek si v zivote zazil ti nedava ani vynimocnost ani neomylnost .
myslim ze kym si nespravis poriadnu inventuru v tom svojom vlastnom svete nikto ti nedokaze poradit, cim sa dostavame k tomu ze ako si uz konstatoval, tu radu nenajdes.
prehodnot motivacie co ta dostali tam kde momentalne si, vezmi velke vrece a hod do nho vsetko smetie co ti v noci neda spat, rano sa zobud a tes sa ze je novy den.
pamatas sa vlastne este kedy si sa, stesticko, naposledy aspon usmial?
pises tu o velkych idealoch, ktore maju prist vzdy az zajtra. pises o velkom poznani co si mal predvcerom. a vsetko co mas v rukach su len chumace mokreho peria a roztopeny vosk.
cudujes sa preco nemozes znovu letiet k slunicku, a cajka co ti sedi na pleci ti dobe do gebule. vstavej vstavej uz je sedum, zasaj prijdes pozde do skoly.
Naposledy upravil(a) 800914 dne ned úno 24, 2008 3:54, celkem upraveno 1 x.
bol si uz niekedy v thajsku? davali dokument a maju tam 10tisic soch nejakeho chlapka co sa na kazdej usmieval. povedal by som ze ten musel mat zivot ovela krajsi ako ten tvoj Bubbu..
Štěstíčko, cítíš nebo ne?
Skoncentrujse a odpověz, bez nějaký svý hluboký filosofie a mentálního uchopování.
A pokud cítíš tak kdy a co? Nějaké příklady?
A co cítíš konkrétně teď...?
"Nezdar není hanbou, hanbou je strach z pokusu."
I.V.Mičurin
Johny se tu vytasil s Megrem. Ten si svou dokonalou ženu také musel vymyslet, aby existovala. Ty věčné sny o ztracené Lilith! A co dal Bůh člověku místo ní? Obyčejnou ženu. Nevědomou, sobeckou, chybující. Jaká tragédie.
Jsem alfa a omega. Dárkyně a udržovatelka života. Pocítila jsem muže ve svém těle a rozmnožila jej, neboť to byla má vůle. Ten, který nestojí o život, nechť se rozplyne v nicotě. Však ten který jej ctí, nechť mlčí a poslouchá. V tom je jeho spasení. Howg:-)
štěstíčko píše: a aby nemluvňátka a zvěř co nemluví věděli kde najít království nebeské. A to všechno přestože jsou jim city & láska k něčemu z tohoto světa cizí.
No, neviem, kde si na to prišiel, ale veľmi sa mýliš. Nemluvniatka i zver lásku cítia, vedia ju opätovať a trpia, keď im chýba - rovnako ako trpíš Ty.
Píšeš: "Dodnes mi píší lidé, že nic tak nádherného jako dopisy co jsme si psali ještě nikde neviděli. A ač jsme se viděli jen dvakrát... "
Hm, no neviem, neviem, či by sa mi páčilo, keby moju intímnu korešpondenciu niekto zverejňoval... Prosím ťa, prečo to robíš? Ženy takéto narcistické prejavy nemajú moc v láske, tak sa nečuduj, že prchajú.
mna hlavne udivuje ako si dospel k tomu ze mas pocit ze cokolvek pochopis je univerzalne platne. pises svoju cast pribehu ako keby neboli uz ziadne dalsie.
ak ti staci ta tvoja pravda, naco vlastne diskutujes.
myslim ze po co si sem prisiel nie je akekolvek rozsirenie perpektivy. z celeho tvojho prejavu mi skor pripada ze jedine co ta vie pri debate obohatit je ak ta niekto potlapka po pleci a utvrdi ta v tych tvojich rokmi zatvrdnutych predstavach.
pises budhisticke frazicky s presvedcenim ze poznas podstatu zivota, a mozno od nej momentalne nikto na svete nie je dalej ako ta tvoja krasne nemenna pohodlna existencia.
pises o podobnosti tvojho zivota s zivotom jezisa spasitela a pises ako vraj videl svet bodhidharma a mozno keby si im vykladal rovnake postulaty ako tu nam, jeden by ti dal kladivom po prstoch a druhy palicou po kolene.
Naposledy upravil(a) 800914 dne ned úno 24, 2008 15:12, celkem upraveno 3 x.
Štěstíčko, to nie je o hanbe. Ale nemám potrebu ťa o tom presviedčať. Stačí mi, že vzťah s jedným mužom mi funguje od mojich šestnástich (mám 43 rokov). A myslím, že práve tie intímnosti, ktoré nemusím vešať každému na nos, ho pekne oživujú, nie je to len vzťah z povinnosti k deťom a zo zotrvačnosti. Ja to vnímam tak, že sú veci, ktoré radšej šepkám tomu druhému do ucha, ako do verejného tlampača.
Štěstíčko, přeji jen krásnou budoucnost. Takovou, jakou si představuješ a jakou sám chceš. Možné je v podstatě vše.
Bože, dej mi sílu, abych změnil to, co změnit můžu.
Dej mi trpělivost, abych snášel to, co změnit nemůžu a
dej mi moudrost, abych to dokázal rozlišit.
(G.K.Chesterton)
"Když jsem šel po ulici a potkal jsem ženu s dítětem častokrát se stávalo, že to dítě na mně začalo ukazovat a volat táta."
Bóže vidíš tu sebestřednost? TATA, popř. DADA, což je velmi podobné co do výslovnosti, je jedna z prvních slabik, které dítě začne říkat. Jde mu to nejsnáze. Takto vzniklo označení pro otce a samozřejmě také dědečky. Těžko říct, zda to zavedly ženy, aby přivedly pozornost otce k dítěti, nebo sami sebestřední otcové. Ale zřejmě ženy využily mužskou sebestřednost, aby přivedly otcovu pozornost k dítěti:-) Malé dítě pak říká táta každému muži, kterého potká a některým ženám, připomínajícím spíše tatínka.
štěstíčko píše:
... Třeba v tantře je potřeba odložit nejprve stud a přijmout se i se svými nedostatky... jen tak se lze otevřít a splynout s někým... kýmkliv kdo je na tom stejně jako ty aniž by bylo třeba nějakých svolení dobývání her a či citů. Ale jak říkám na to ženy přicházejí až hódně pozdě.
To prostě taky není pravda, že ženy na to přicházejí velmi pozdě. Spíš jde o to, že ženy, stejně jako muži o to přicházejí příliš záhy aby jim to pak za hříšné peníze páni tantrici pomáhali znovu nalézt.
Prečo neskúsiť nebrániť sa tomu, čo k nám má prísť a nechať všetko jednoducho plynúť. A vložiť tam myšlienku, že majú prísť a stretnúť nás pekné veci, milí ľudia... Myšlienka má obrovskú silu.
Jen je mi s podivem, proč se lidi, co hlásají tenhle americký budhismus snaží ostatním vymluvit do hlavy díru, když se o ně tak nezajímají.
