Tady se snažte dodržovat témata a nevybavovat se, od toho jsou tu kecárny.
Počítejte s tím, že to po vás bude někdo další číst a hledat tady informace.
Bytová kočka - je jasné že taková kočka není moc šťastná, protože by ráda běhala venku. Měli jsme takto 3 kočky a i tchýně má takto teď kocoura - vím jak často sedí v okně a toužebně pozorují venkovní dění. V paneláku to jinak řešit nejde když člověk nebydlí v přízemí, lidi to řeší alespoň procházkami s kočkami buď v náručí nebo na řemínku. Ale na druhou stranu je to omluvitelné když se jedná o kočky, které by jinak čekal špatný osud (např. jedno kotě jsme věděli že by ho majitelé jinak utopili). Pak je tohle vězení pro ně lepší variantou. A myslím že i tak mohou žít šťastně - je jen třeba se jim buď dostatečně věnovat nebo, mnohem raději, aby byly alespoň 2 a mohly si spolu hrát.
Takže bych to viděl reálně - 2 koťata, až dospějí nechat je kastrovat (nesmí se během dospívání, zvěrolékaři to rádi dělají příliš brzy), vybudovat jim doma dostatek hracích prostorů a prolézaček. Nepouštět je vůbec ven, ale umožnit jim pobyt na oknech (např. pořídit do oken kočičí síta, dají se pořídit i na balkon), aby se mohly koukat i slunit. Potřebují trávu - pěstovat jim doma např. kočičí. Wc stelivo kupované (ne písek). Jídlo - my jim dávali jen granule a docela na nich také dobře prosperovaly, jen u kocouřích kastrátů hrozí ledvinové kameny tak pak byly jakési speciálnější granule. Ale asi je to jako s vařenou stavou, zřemě by si s tím nevystačily do stáří a je potřeba i živou stravu (my je měli jen pár let tak nemám vyzkoušeno zda by na granulích vyžily zdravě do stáří). Dnes bych jim dával spíš i syrové maso - proti toxoplasmóze prý pomůže zmrazení masa. Takže bych řekl že se dá před toxoplasmózou uchránit.
Děkuji za laskavý a věcný příspěvek.
Nejsem necita a nechtěla bych pro své potěšení zvíře trápit, na druhé straně ale vím, že spousta lidí chová kočky výhradně v bytě (existují určitá plemena, kterým takový "životní styl" prý vyhovuje) a nemyslím si, že by je tím nějak trápili. Podstatné spíš bude to, zda se jim dokáží lidé také sami věnovat, nebo aby byly kočky raději 2, s tím souhlasím.
Nejdříve jsme měli jednoho kocourka, v mládí si docela vystačil s kočičími hrami, ale někdy ve 2 letech už to nestačilo, nás také už moc nebavilo stále běhat s provázky. Často pak už sedával a vypadal smutně. Pak jsme mu pořídili malého kamaráda a to teprve nastal ten správný "čurbes" (tedy samozřejmě až po pár dnech až týdnech než si na sebe zvykli). Honili se bytem jak blázni, navzájem se lovili, číhali na sebe za rohem a bafali na sebe. Ale bylo vidět že jsou šťastní. Dnes už bych proto nechtěl jen jednu kočičku, byla by smutná. Dost lidem by to mohlo vadit, raději by postelové válecí kočky, ale mně se proto tohle divoké evropské plemeno (čili nejobyčejnější kočičky) stále líbí tou svou živostí. Škoda že nám ten malý kocourek v půl roce zemřel - během honičky najednou zůstal ležet v předsíni natažený (bohužel až pozdě jsem se dozvěděl že kočičky nesmí kuřecí kosti kvůli jehličkám a ten malý je přímo zbožňoval). To jsou pak velmi smutné chvíle. I pro toho druhého - hodně týdnů pak chodil bytem a volal mňoukáním které napodobovalo naše volání "Flíčku!"
/grunge25.jpg)