"Cíle jsou pro losery, úspěšní lidé mají systémy
Scott Adams nedávno sestřelil jeden celý žánr literatury správným postřehem, že cíle jsou pro losery, úspěšní lidé mají systémy. Zatímco cílje konkrétní žádoucí budoucí stav ("Chci být hiphopovou hvězdou, yo!"),systém je široké a promyšlené spění směrem, který se člověku líbí, a který považuje za perspektivní.
Rozdíl je monumentální. Uvažujeme-li v intencích systémů namísto cílů, nesměřuje se k arbitrárně nadefinovanému stavu, který se člověk rozhodl považovat za úspěch, nýbrž se konzistentně zvyšují šance na dosažení libovolných následně zvolených dílčích cílů, a naklání se co možná nejšířeji hrací plocha ve vlastní prospěch. Cíl je vydělat milión, systém je zvyšovat příjem.
Adams: "Řečeno bez obalu, cíle jsou pro losery. To je doslova pravda. Pokud je například vaším cílem zhubnout 5 kg, budete trávit každou chvíli, dokud cíle nedosáhnete pokud ho ovšem vůbec dosáhnete s pocitem, že to ještě není ono. Jinými slovy, lidé orientovaní na cíle žijí ve stavu téměř trvalého selhání, o němž doufají, že bude pouze dočasné.
Dosáhnete-li svého cíle, budete slavit a cítit se fantasticky, ale jen dokud si neuvědomíte, že jste právě přišli o tu věc, která vám dávala smysl a směr. Máte možnost buďto se cítit prázdný a zbytečný možná se chvíli těšit z úspěchu, dokud vás neomrzí nebo si stanovit nové cíle a znovu vstoupit do cyklu trvalého předúspěchového selhání."
motivace
Naproti tomu se podívejme, jak psychologicky a pocitově fungují systémy každý krok žádoucím směrem je výhra, "cesta je cíl", je to svým vlastním účelem a ještě z toho lezou příjemné milníky a ad hoc stanovené cílečky,"kurva co teď" moment nenastane nikdy, binární vnímání úspěchu a selhání se rozplývá v krasojízdě zvoleným směrem. Co z toho je příjemnější a udržitelnější, a nakonec tím pádem produktivnější? Tak.
Jde i o rozložení rizika. Protože žijeme v nejistém a nepředvídatelném světě, dává daleko větší smysl budovat si široké portfolio osobních předností a výhodných okolností, které se hodí v široké škále eventualit, než se úzce fixovat na konkrétní výsledek. Zejména špatný nápad je založit si identitu na takovém cíli, u kterého je dosažení statisticky téměř vyloučeno. Když se to nepovede, co pak? Pokud chcete vidět co tím myslím, podívejte se na hroutící se čínské gymnasty, kteří nevyhráli zlatou. Pro člověka se systémovým přístupem by už účast na olympiádě byla kolosální úspěch, od kterého by se bez ohledu na výsledek odrazil k lepším zítřkům. Pro fixovaného monotematika je stříbrná medaile konec světa. I kdyby tu zlatou vyhrál, zbytek života bude dělat někde tělocvikáře a vzpomínat na svůj dvouminutový zenit v patnácti letech. S takovým přístupem je i výhra průšvih. Naopak pro člověka který má systém je i prohra cennou zkušeností, která umožňuje systém optimalizovat, vyladit.
Několik dalších bodů:
Cíle jsou statické, systémy jsou dynamické. Cíl je konkrétní stav, systém je především proces.
U systému neexistuje selhání, jen různé stupně úspěchu (pokud se rozhodneme to vůbec měřit).
Systém je pružný a sílí se zkušeností. Cíl je pevný, a když ho člověk změní, cítí to jako selhání. Přitom prostě třeba jen zmoudřel. Selháním je naopak bazírování na konkrétním cilovém stavu bez ohledu na vývoj situace.
K "cílům" vede cesta, nakolik jsou nebanální, obvykle mnoholetá, takže k nim dorazí zhusta jiný člověk, než si je předsevzal. Může se tak stát, že se octne v situaci srovnatelné s obdržením vytouženého transformera ve čtyřiceti letech, kdy je mu už u prdele.
Adams má, jako obvykle, pravdu. Do té míry, že přivozuje epifanický moment, v němž reformulace problému automaticky vydá řešení. Dva způsoby uvažování nakonec se stejným účelem (účinné řízení života žádoucími směry), z nichž jeden je ovšem prudce účinnější, než druhý. Já dodávám, že totéž platí o motivaci versus disciplíně.
MOTIVACE VS. DISCIPLÍNA
"Motivace" je hnusoslovo, svědčící o nevhodném způsobu uvažování a jej prohlubující. Kéž by se podařilo sestřelit (a nahradit novým) jeden celý žánr literatury i tady.
Začněme etymologií obou pojmů:
Motivace, přes starofrancouzštinu z pozdně latinského motivus, "v pohyb uvedený".
Disciplína, z latinského dis-chcípláre, "odvychcípnout", popř dis-cip-lína, "zbaviti cipa lenosti".
Hledání motivace je v jádru lpění na dětské fantazii, že člověk má nebo dokonce může dělat jenom věci, do kterých se mu pocitově chce. Otázka pak zní jak se donutit, aby se člověku chtělo do věcí, které si racionálně vytyčil, ale do kterých se mu zrovna nechce. Ou nou. Pokud je akce podmíněna pocity, z čekání na správné rozpoložení se stává forma prokrastinace. Znám zatraceně dobře. Když budete čekat než se vám do něčeho začne chtít, neuděláte to nikdy. Vznikají z toho přesně takové ty strašlivé prokrastinační smyčky "jsem pasivní -> je mi na prd -> jsem pasivní".
Klíč je přetnutí vazby rozpoložení a činnosti, právě to "Do it anyway". Rozpoložení přijde až potom. "Motivace" to má v opačném pořadí, je to zapřahání káry před koně.
Protože je ve skutečném světě potřeba dělat i věci, do kterých se nikomu příčetnému nechce, "motivační" škola činí lidi nepříčetnými, aby se jim do nich chtělo. Typicky sebehecováním a roztleskáváním formou "MNĚ SE TAK HROZNĚ MOC CHCE DO TĚCH EXCELOVEJCH TABULEK, JE TO MÁ VÁŠEŇ, NEMOHU SE DOČKAT AŽ BUDU VYPLŇOVAT ROVNICI BUDOUCÍ HODNOTY ANUITY, MILUJI SVOU PRÁCI PÁÁNBŮŮŮŮH JE PÁÁÁÁN!", což je forma dobrovolného šílenství.
Uměle vyvolanou epizodickou hypomanii, jejímž objektem je fundamentálně otravná činnost, ale nepovažuji za ideální motor lidského fungování. Tymická kompenzace sakramenským držkopádem do deprese je nevyhnutelná,protože mozek se nenechá oblbovat donekonečna. Takováto "motivace" je ve skutečnosti endogenní narkomanie, a neobejde se bez kocoviny.
Když na ni někdo přistoupí, to nejhorší co se mu může stát je, že se mu to podaří na chvíli. V nejlepším případě zůstane soudný, což bohužel často chybně interpretuje jako osobní selhání: "Ještě pořád nemám rád svou práci utiskovaného skladníka za minimální mzdu/nepotřebného úředníka/šustiče papírama v hyperkorporaci, asi něco dělám špatně". Nebo, "Ještě pořád mi chutná víc bábovka než br okolice a nehubnu, jsem slabá nádoba hříchu.", "Měl bych si asi koupit další knihu o motivaci." Hovno. Špatně je vůbec o těchto věcech uvažovat v intencích motivace či jejího nedostatku.Řešením je disciplína, ne motivace.
Kromě toho, že motivace chce ve vztahu k produktivitě po zdravém lidském mozku nemožné nadchnout se pro fundamentálně nepříjemné věci navíc dlouhodobě nefunguje, protože má krátkou životnost a potřebuje neustále obnovovat. Motivace je jako ruční natahování pružiny, aby následně vykonala nějakou práci. Naproti tomu disciplína, či chcete-li osvojený návyk, je jako dieselový motor, který po počátečním nakopnutí sílu nebéře, nýbrž naopak do systému (!) dodává. Pro vyhecování se k jednorázovému výkonu je motivace ještě jakž takž použitelná, ale pokud chceme konzistentní dlouhodobé výsledky, je nutno nahradit motivaci disciplínou.
Tedy, že to člověk udělá, i když se mu zrovna nechce.
Jak se pěstuje disciplína? Akumulací setrvačnosti, postupným budováním návyku systémem. Vidíme tu symetrii. Motivace je cíl ("Namotivuju se udělat domácí úkol!"), disciplína je systém. Nezávisí na tom, jak se člověk cítí nebo jestli se mu do něčeho chce, prostě je to zažitý a automatický proces když nastane A, pak udělám B. Cítit dobře se budu potom. Není potřeba být v olympijské formě, aby člověk vůbec začal trénovat. Naopak je potřeba trénovat, aby se člověk dostal do olympijské formy. Začít drobnostmi a vznikající hybnost investovat do o něco větších drobností. Pozitivní zpětnovazební smyčka.
Motivace je špatný způsob uvažování o produktivitě. Důležitá je disciplína."
Read more:
http://dolezite.sk/Cile-jsou-pro-losery ... z3Lxw5JPYr