"Co jsem se naučila od psychopatky
Snaží se říkat a dělat věci, které říkáme a děláme my, normální lidé. Když začnete zkoumat jejich myšlení, začnou se vám v hlavě rojit nepříjemné otázky.
Právě čtu knihu Confessions of a Sociopath od autorky, která vystupuje pod pseudonymem M. E. Thomas a sama sebe označuje za sociopatku (prý se jí tenhle výraz líbí víc než psychopatka, což svým způsobem chápu, ale víceméně to znamená totéž).
Její diagnózu potvrzuje i psychiatrické dobrozdání v úvodu knihy. M. E. je úspěšná právnička, má spoustu přátel, hraje na klavír, chodí do kostela a deset procent příjmů odevzdává na charitu.
Na rozdíl od většiny lidí ale není schopna empatie.
Nezná pocit výčitek svědomí.
Chápe rozdíl mezi dobrem a zlem, ale necítí to tak.
Nepochybuje o sobě.
Nemá skoro z ničeho strach.
Neznervózní, když se na ni někdo zlobí.
Její štěstí nikdy nezáviselo na nikom dalším.
Neví, jaké to je, zoufat si, když vás někdo nemá rád.
Rozhárané emoce, výčitky svědomí a nejistota ostatních lidí jsou pro ni jako klávesy piana, na které vybrnkává svou vlastní melodii. Jakákoli společenská situace je pro ni hřištěm pro manipulaci a příležitostí získat moc nad ostatními. Přestože se do lidí neumí vcítit, přesně dokáže odhadnout, co kdo chce – a využít toho ve svůj prospěch. V tom je opravdu dobrá.
Sama sebe přirovnává k Plecháčovi z Čaroděje ze země Oz, který nemá srdce: Často si říkám, jestli jsem, stejně jako Plecháč, nedostala také dar: svobodu od pocitů, které, jak se zdá, trýzní všechny ostatní. Je těžké cítit nespokojenost, když své uspokojení takřka nikdy neočekáváte od jiných lidí. Můj handicap mě svým způsobem osvobodil od chtění a nenalézání toho, co je pro ně zřejmě zásadní: nějakého smyslu nebo identity v tomto světě, ujištění o dobrotě a správnosti mé existence.
A dál:
Není to tak, že by moje maska mohla spadnout a odhalit moje pravé já. Nemám doopravdy žádné ,pravé já’, jenom dobré nebo špatné herecké výkony, jak se snažím říkat a dělat věci, které říkají a dělají normální lidé.
Anebo tohle:
Ničit lidi. Líbí se mi převalovat tu větu v ústech a na jazyku. Ničení lidí je rozkošné. My všichni po něčem hladovíme, empati stejně jako sociopati. Chceme víc. A sociopati všichni hladoví po moci. Moc je jediná věc, na které mi kdy v životě doopravdy záleželo: fyzická síla, moc nad někým, kdo po vás touží, destruktivní moc, znalosti, neviditelný vliv.
Je to mrazivé čtení, jakkoli si uvědomujete, že M. E. mistrovsky manipuluje i se čtenáři ve snaze vylíčit se jako novodobá markýza de Merteuil z Nebezpečných známostí nebo charismatická upírka lidských duší. Přesto mi M. E. byla svým způsobem sympatická:
smála jsem se nahlas jejímu líčení, jak v dopravní zácpě vezla do servisu auto, kterému nefungovaly brzdy (lhostejnost k fyzickému nebezpečí patří k příznakům jejího stavu)
litovala jsem ji při líčení jejího dětství, které sice nebylo nijak strašné, jenom takové trochu… divné (když jí bylo deset, rodiče ji nechali s bratrem na hřišti několik kilometrů od domova, bez vysvětlení odjeli autem a už se pro ně nevrátili).
Nevím, jestli bych se s ní chtěla setkat ve skutečnosti, ale zdá se mi, že i memoáry psychopatky mohou být v něčem inspirativní. Už proto, že většina mých životních problémů má kořeny na přesně opačné straně osobnostního spektra. Tak například:
Zatímco já se pořád něčeho bojím, většinou preventivně (co když), sociopatka M. E. na to kašle. Bydlí ve čtvrti s nejvyšší kriminalitou, jezdí autem bez brzd, vyhledává náhodný sex v nočních klubech v Riu de Janeiru… a většinou se jí nic nestane. Říkám, jestli ta moje „co když“ nejsou někdy zbytečná.
Často se mi zdá, že můj osud je peříčko ve víru okolností, chtění ostatních lidí a mých vlastních těžko zvládnutelných emocí. M. E. drží sama sebe pevně v rukou, což bych se taky chtěla naučit, do jisté míry.
Je M. E. jako sociopatka šťastná? Ani po přečtení celé knihy na to nedokážu odpovědět. Její postoj – že její štěstí nezávisí na štěstí či mínění nikoho dalšího – je naprostým opakem toho mého. Ale právě proto mě baví ji fascinovaně sledovat, občas se trochu zděsit a občas se od ní i něco přiučit."
http://psychologie.cz/co-jsem-se-naucil ... ychopatky/